|
|
|
|
|
Nápad postavit si ponorku se zrodil při potápěčských výpravách, které jsme v sedmdesátých letech s mým přítelem Pavlem Grossem podnikali. Rozhodli jsme se postavit ponorku, ve které budeme moci dosáhnout větších hloubek ponoru nežli maximální hlouba kolem 50 metrů dosažitelná pro potápěče se stlačeným vzduchem. Ponorka by měla být bez ohledu na pohodlí pilota jenom tak těžká, aby se dala ve dvou odnést do vody. V roce 1975 jsme začali. Jako první byly ergonomické studie. Jak velká, respektive malá může taková ponorka být. Hloubku ponoru jsme stanovili na 200 metrů s osmi hodinami doby ponoru. V nouzi, pokud by se ponorka pod vodou zachytila a nemohla se vynořit vlastní silou, musí mít pilot rezervu kyslíku po dobu tří dnů, aby bylo možné učinit nezbytná opatření k vyzvednutí zachycené ponorky.
Ponorka se nachází pod vodou v rovnovážném stavu. Váží tolik, kolik vody vytlačí (Archimédův zákon). K váze ponorky se také přičítá váha pilota. Záhy bylo zřejmé, že ve dvou odnést ponorku do vody není možné. Tlakové těleso ponorky je namáháno tlakem vody v hloubce ponoru. Při požadované hloubce ponoru kolem 200 metrů je tvar tlakového tělesa pouze kulový nebo válcový. Co nejmenší výtlak (váha ponorky) a ještě přijatelná ergonomie vedly k čočkovité formě trupu s půlkulovou plexisklovou kopulí. Menší varianta nebyla možná. Interiér ponorky potřebuje pochopitelně dost místa pro přístroje, ovládací instrumenty, regeneraci vzduchu a nouzovou rezervu kyslíku. Tak se zrodila nejmenší autonomní jednomístná ponorka světa.
Od konceptu k realizaci byla ještě dlouhá cesta. Minimální velikost ponorky neumožnila použití známých a dostupných systémů, přístrojů a ovládacích prvků. Ponorka by je neunesla, nemluvě ani o jejich velikosti. Museli jsme jít jinou cestou. Všechny použité systémy byly nově vyvinuté. Baterie jsme z bezpečnostních důvodů umístili vně kabiny a vybavili automatickým vyrovnání vnějšího tlaku. Totéž se stalo s elektromotory. Také systém variabilní zátěže byl umístěn mimo tlakové těleso. Regenerace vzduchu v kabině je kompletně nový vývoj, funguje bez elektroniky a je stoprocentně spolehlivý.
První ponorka typu E1 (prototyp) byla postavena v roce 1976. Po testovací fázi a různých podvodních operacích ve Švýcarsku jsme našli obchodního zástupce a ponorku vystavili na výstavě "Boot 1978" v Düsseldorfu. Zájem byl veliký a výsledkem byly dvě objednávky. Jedomístná ponorka typu E2, postavená v roce 1979 pro pana Königa z Německa a druhá typu F3 (GEO) dvoumístná, postavená v roce 1980 pro pana profesora Frickeho z Max Planck Institutu taktéž v Německu. Ve stejném roce ještě jedna typu E2 pro naši vlastní potřebu. Třetí ponorku typu E2 jsme postavili v roce 1984 pro pana Dr. Pomara di Goma z univerzity de les Illes Balears.
Bohužel v osmdesátých letech zájem o autonomní ponorky výrazně poklesl. Nastala doba bezpilotních, dálkově řízených robotů. Mají tu výhodu, že jsou levnější ve výrobě a provozu. Při nehodě pod vodou není nikdo zraněn. Samozřejmě možnost potápěče přímo na místě ponoru učinit rozhodnutí je ztracená a také ten vzrušující zážitek při ponoru do světa ticha. Nasazení robota je dnes řízeno přes obrazovku.